První týden v nové rodině

Ahoj,

v dnešním článku bych chtěla sepsat jaký byl můj příjezd do Madridu, první setkání s rodinou a jak jsem si zvykla na zdejší život.

Ve středu večer, když jsem konečně mířila k exitu a uviděla jsem nadšené tváře Laury (máma) a dětí, nervozita ze mě opadla. Přijeli pro mě autem což jsem ani nečekala a hrozně jsem to po celém dni ocenila. Cesta netrvala ani 15 minut. Po příjezdu mi ukázali můj pokoj a mou koupelnu. Za tohle soukromí jsem jim nyní hrozně vděčná, občas se člověk potřebuje někam zavřít, zvlášť když je u cizích lidí. Byt je v posledním, devátém patře a má 2 obrovské terasy. Je celkem hezký, ale mají tu tolik věcí, že vůbec nechápu jak se jim to sem může vejít. Nikdy jsem snad neviděla, aby měly děti tolik hraček a přijde mi to pro ně dost zbytečné, když si hrají stejně jen s několika. Jenom pro představu, plyšáků mají nejméně 30. No nejsem tu od toho, abych je vychovávala, ale jen hlídala, takže se s takovými věcmi musím smířit.

Španělská rodina

Druhý den jsme téměř celý strávili venku. Cpali mě jídlem a zvykali jsme si na sebe. U každého jídla jsou schopni strávit hodinu - dvě, což už mě chvílema dost vytáčelo, protože jsem se chtěla přesunout dál :D. Po tom co jsme hodinu a půl seděli u snídaně už jsem vážně měla nutkání jít něco dělat. Asi je to ve všech jižanských státech stejné. V Řecku to nebylo jiné, také nikam nechvátali.

Krab

Možná je pravda, že my se naopak zbytečně moc honíme, ale kompromis mezi naším a jejich životním stylem by neuškodil.

Další den strávený u bazénu, což mám ráda, takže jsem si nemohla stěžovat. Večer se šlo na dětskou narozeninovou párty pro 3-leté dítě. Takovou oslavu narozenin nemívá nikdo z mých přátel nebo rodiny a pro tak malé dítě mi to přijde zbytečné. Všude pobíhaly děti, stoly se prohýbaly pod jídlem a oslavenec dostal kopici předražených dárků. Poznala jsem aspoň nové lidi, ale ze řvoucích dětí jsem měla vážně hlavu jako balon. Následující den jsme sice šli k bazénu na chvíli také, ale po obědě už následovalo jen sezení u TV a domácí odpočinek. Doma mi něco takového občas nevadí, ale tady mě to poměrně štve. Asi je člověku víc líto ztratit den někde v zahraničí, když má čas přesně omezený a ví, že brzy odjede.

Jen část jídla z oslavy

Olivy ve Španělsku nesmí nikdy chybět 

Sýr (prý s olejem) - podle mě měl chuť přesně jako Parmazán

Neděle se nesla v duchu výletu. Konečně jsem viděla něco z Madridu. Je to hezké město, které má v centru obrovský park (údajně 5x větší než Central park v NY). O zajímavostech v Madridu bude ale jiný článek.

Tento týden již chodí dopoledne Laura na hodiny angličtiny a já jsem s nimi teda poprvé sama. Příprava snídaně není problém, ovšem potom zabavit děti je vážně oříšek. U všeho se hádají, řvou a nerozumí mi anglicky snad ani slovo. Už si nemůžu odpustit občas nezanadávat. Stejně mi česky prd rozumí.

Začínám si být čím dál jistější, že nechci děti.

Pexeso - nikdy v životě jsem ho nehrála tolikrát

Předposlední den prvního týdne byl krizový. Vyrazily jsme sice na výlet do zábavního parku, ale naše 2 děti + 2 děti kamaráda z práce + všude další cizí děti bylo na mě celý den moc. Nemohla jsem si park pořádně užít a večer jsem byla celkem hotová. Naštěstí poslední den prvního týdne tady jsem měla domluvené volné odpoledne a tak jsem kolem půl 2 vyrazila s jinou češkou do města. Strávily jsme spolu celý den a když jsem se kolem 22 vrátila domů, byla jsem tak nabitá novou energií, že jsem i ty děti viděla ráda.

Druhý týden jsem začala s úsměvem na tváři a najednou jsem se tu začala cítit daleko líp. S dětmi jsme si na sebe zvykli, poznala jsem tu novou kamarádku a u Laury už se necítím jako u cizích, ale víc, že sem patřím. Jak se říká, začátky jsou vždy nejtěžší.

Mějte krásný týden a začněte ho s úsměvem :).

J.